Pomáhať ľuďom sa dá rôznymi spôsobmi. Niektorí ľudia sa rozhodnú pre dobrovoľníctvo, iní pravidelne prispievajú do rôznych charitatívnych zbierok. Pomôcť ľuďom s problémami, aké si „bežný“ človek radšej ani nechce predstaviť sa však dá aj obyčajnou chôdzou. Dôkazom je Václav Malinský, mladý muž z Českej republiky, ktorý má v nohách už tisícky kilometrov vďaka ktorým pomohol tým, ktorí to najviac potrebovali. Zoznámiť s jeho príbehom sa môžete v našom inšpiratívnom rozhovore.
Ahoj Václav. Na svojej stránke sa predstavuješ len krátkou vetou : Jsem cestovatel, který pomáha potřebným. Mohol by si sa nám predstaviť trošku bližšie?
Je mi 26 let, pocházím z malého městečka na Vysočině, poblíž Nového Města na Moravě. V současné době žiji v Liberci, kde pracuji pro firmu specializující se na ultralehké outdoorové vybavení. Vystudoval jsem technickou školu a několik let pracoval jako vývojář leteckých motorů. Cestuji, dělám dálkové pochody spojené s pomocí, fotografuji, píši cestopisy a pořádám cestovatelské přednášky.
Pracovný život si už pred niekoľkými rokmi vymenil za turistický batoh a mozole na nohách. V akom odbore si predtým pracoval a čo Ťa viedlo k zmene životného štýlu?
Pracoval jsem ve firmě zabývající se výrobou leteckých motorů a podílel jsem se na jejich vývoji. Po několika letech jsem si začal čím dál více uvědomovat, že takto nechci strávit zbytek života. Vydělávat peníze, platit účty a kupovat si věci, které nepotřebuji a stejně mě neudělají skutečně šťastným. Rozhodl jsem se jít proti proudu, jít si za svými sny a vykašlat se na to, co si ode mě společnost žádá. Došlo mi, že život je o zážitcích a ve stáří nebudu vzpomínat na to, kolik času jsem strávil v zaměstnání a kolik jsem vydělal peněz, ale na to, co jsem zažil a viděl.
Tvoje prvé kroky zamierili do juhovýchodnej Ázie. Prečo práve sem a ako na Teba tento kút sveta zapôsobil?
Hodně jsem se začal zajímat o východní filozofii, buddhismus a hinduismus. Asie, hlavně Indie mě lákala již delší dobu, ale jako první asijskou destinaci jsem si vybral Thajsko, poté Barmu a Kambodžu hlavně z toho důvodu, že oproti Indii by to pro mě nebyl až takový šok. Asie si mě naprosto získala. Usměvaví, milí lidé, kteří vždy rádi pomohou. Uplně jiný svět než ten náš. Lidé tu jsou chudí, nemají peníze ale narozdíl od nás jsou šťastnější. K životu jim stačí málo, nejsou tolik obklopeni materialismem jako my, nehoní se tak, vědí, že to nemá smysl. Když jsem se pak vrátil domů, trvalo mi několik měsíců než jsem si na ten život tady zase zvyknul. Ta cesta mě ale navždy změnila. Změnil se můj náhled na svět, na lidi a úplně jsem si přetvořil životní hodnoty. Když jsem se o tom pak bavil s lidmi tady, tak jsem si s nimi příliš nerozuměl, neměli jsme si co říct. Postupem času jsem si ale našel přátele, kteří jsou podobně naladění a také cestují.
Kedy a ako vznikla u Teba myšlienka odovzdať sa pre pomoc druhým?
Inspiroval mě kamarád Pavel Doubek, který před dvěma lety uspořádal první charitativní cestu s názvem Walk for Sýria. Najednou mi došlo, že většina lidí cestuje jen pro svůj vlastní užitek, ale že daleko větší smysl má, když těmi cestami někomu pomohu. Skutečně šťastný život může člověk prožit pouze tehdy, když bude pomáhat druhým.
Po návrate domov si dlho nezaháľal a prešiel si rodnú zem od najvýchodnejšieho bodu po ten najzápadnejší. Celá cesta však mala oveľa hlbší zmysel. Mohol by si nám to trochu priblížiť?
Chtěl jsem pořádně poznat svoji vlastní zem a nejlépe ji člověk může poznat pouze tak, když si ji krok po kroku projde. Měl jsem jasno, že když budu putovat po ČR, tak chci této cestě dát nějaký smysl. Narazil jsem v té době na rodinu Kociánových z Brna, jejichž syn Matěj ve 3 letech šel na „banální“ operaci krčních mandlí. Operace však měla komplikace a od té doby je Matěj již sedmým rokem ve vigilním kómatu. Potřebuje 24 hodinovou péči, pojišťovna hradí pouhých 8 hodin, zbytek si rodina musí zaplatit sama. Což stojí měsíčně cca 50-60 tisíc Kč. Svým pochodem jsem se tak snažil vybrat finanční prostředky na péči o Matěje a zároveň jsem se snažil upozornit na problémy s financováním v těchto případech, protože Matěj není zdaleka jediný. Přes republiku jsem ušel 800 km a zvládl jsem to za 24 dní. Pro Matěje se mi podařilo vybrat cca 55 tisíc Kč.
Svoju krajinu teda zrejme poznáš veľmi dobre. Ktoré miesta by si odporučil našim čitateľom (prevažne Slovákom)?
V Česku i na Slovensku je krásných míst opravdu spousta. Při letošní cestě mě především překvapila rozmanitost našich krajin. Za návštěvu určitě stojí Krušné, Novohradské, Jizerské a Rychlebské hory. Nádherný je Národní park České Švýcarsko nebo také Jeseníky. Na Slovensku mě nejvíce dostala nedotčená divočina v Národním parku Poloniny nebo také zapomenutý kraj Oravských Beskyd. Celkově celý Karpatský oblouk je nádherný.
Po prechode Českou republikou si sa stal členom Walk for Help a vykročil si do indických Himalájí. O čo vlastne išlo v tomto projekte?
Spojili jsme se s českou neziskovou organizací Most ProTibet, která se snaží o zachování tradiční tibetské kultury v Ladakhu a údolí Spiti. Podporují vzdělávání mnichů, stavby klášterů a škol, zprostředkovávají adopce mnichů a mnišek a také se snaží podporovat nomády a tibetské seniory. V rámci naší cesty jsme se snažili navštívit místa, která organizace podporuje. Snažili jsme se přiblížit lidem těžký život v těchto podmínkách a získat finanční prostředky na podporu těchto míst. Navštívili jsme například školu Kunsel, ležící kousek od tibetských hranic v nadmořské výšce 4300 m n.m. Tuto školu jsme podpořili i finančně. Protože se jednalo o projekt Walk for Help (Pěšky pro pomoc), tak jsme také absolvovali dva vysokohorské treky, kde jsme se dostali až do výšky 5700 m n.m. Nějaký čas jsme také strávili v buddhistickém klášteře Koang, kteří Češi také podporují. Po dokončení cesty jsem pak dělal přednáškové turné po ČR a snažil jsem se lidem více přiblížit život v indických Himálajích.
Tvoja posledná cesta viedla po hraniciach bývalého Československa. Ani túto trasu si zrejme nepodnikol z dlhej chvíle, alebo áno?
Myšlenka obejít hranice se mi zrodila v hlavě už při cestě pro Matěje. Řekl jsem si, že obejít jen Česko by byla krátká cesta a tak jsem se rozhodl obejít celé Československo (3600 km). Chtěl jsem více poukázat na hranice, na svobodu, na krásu našich hor, na rozdělení našich zemí, na vztahy mezi námi a také jsem chtěl připomenout některé historické události, převážně z války. To, že se budu opět snažit cestu spojit s pomocí bylo jasné od začátku. Na svém blogu jsem napsal výzvu, že se chystám opět na další dobročinný pochod. Kontaktovalo mě několik rodin a začal jsem se seznamovat s jejich příběhy a problémy. Chtěl jsem záměrně vybrat někoho, kdo je na vše sám, nestojí za ním žádná organizace nebo občanské sdružení. Skrz moji výzvu jsem pak poznal Emičku, sešel se s ní a její maminkou. Emička je 8-letá dívka trpící od narození dětskou mozkovou obrnou. Nejvíce jí pomáhá speciální neurorehabilitace v lázních Klimkovice. Bohužel jsou tyto rehabilitace velmi nákladné a pojišťovna na ně přispívá pouze z části. Měl jsem tedy jasno, že touto cestou se pokusím vybrat co nejvíce financí pro Emičku právě na tyto neurorehabilitace.
Cestu jsem na konec dokončil za 97 dní a ušel při ní 3566 km. Pro Emičku se mi doposud podařilo vybrat cca 130 tisíc Kč. Sbírka stále běží dál a doufám, že se mi pomocí plánovaných přednášek a také díky médiím podaří získat pro Emičku další podporovatele. Pokud se někdo rozhodne Emičku podpořit ze Slovenska, tak může zaslat finanční příspěvek na její sbírkový účet IBAN CZ7820100000002700501868 variabilní symbol 111. Sbírkový účet je vedený u Asociace rodičů dětí s DMO (dětskou mozkovou obrnou). Po schválení asociace jsou veškeré finanční prostředky použity na rehabilitace, pomůcky apod. Na stránkách asociace si lidé mohou přečíst příběh Emičky. Podobné informace se také dozví na mých stránkách www.cestazasny.com. Děkuji všem, kdo se rozhodnou Emičku finančně podpořit.
O cestovaní a pomoci druhým v jednom robíš v Čechách aj rôzne prednášky. Podarilo sa ti doposiaľ inšpirovať aj iných, ktorí podobne sa podobne ako Ty rozhodli pomáhať druhým?
Mám velkou radost, že mé cesty mají smysl. Po dokončení cesty pro Matěje jsem vytvořil „štafetu pomoci“ na kterou navázalo hned několik lidí. Kamarád pro Matěje objel na kole Česko, další zase běžel pro Matěje z Prahy do Vsetína. Další kluk pak šel pěšky ze západu ČR na východ na pomoc dalšímu chlapci. Po přednáškách o Himalájích jsem zase měl odezvy na další adopce malých mnichů a mnišek. Letos moji cestu pro Emičku podpořil další kluk, který běžel ze severu Česka na jih. Stejný kamarád jako vloni pro změnu běžel z Bratislavy do Vsetína a další kamarád objel na kole Slovensko. Během cesty vzniklo několik charitativních aukcí a jedna základní škola dokonce pro Emičku uspořádala dobročinný jarmark. Další cestovatel pak věnoval svoji cestu Kungsleden ve Švédsku právě také Emičce. V této chvíli je na cestě další chodec, který vyrazil z nejzápadnějšího bodu ČR na nejvýchodnější a cestu věnoval Vilémkovi s mozkovou obrnou. Tímto jim Všem chci veřejně poděkovat, že se rozhodli pokračovat v tom, co jsem začal a dávají mi tak energii do dalších projektů.
Pri rozhovoroch s cestovateľmi takmer nikdy nevynechám jednu otázku. Aký je Tvoj najsilnejší zážitok z ciest, na ktorý si určite spomenieš ešte aj o pár desiatok rokov?
Zážitků na které si vzpomenu i za několik let je obrovské množství. Těžko se dá vybrat jeden konkrétní. Na cestě se snažím být velmi otevřený a vše prožívat na plno. V hlavě mám například stále východ slunce v Baganu, v Barmě. Na 4 tisíce buddhistických chrámů, které byly postupně osvětlovány vycházejícím sluncem a k tomu ještě vzlétající balóny. V Himalájích zase život s mnichy, úžasné horské výhledy na Himálajský masív nebo třeba setkání s Jeho Svatostí Dalajlámou. Z letošní cesty byl nejsilnější zážitek příchod do cíle a setkání s Emičkou a její rodinou.
Ako bude Tvoj svet vyzerať v najbližších mesiacoch? Chystáš sa už na ďalšiu cestu pre pomoc druhým?
V současnosti jsem hodně propadl ultratrailovým běhům. Přemýšlel jsem, že bych uspořádal charitativní běžecký závod a nebo pochod s lidmi na vozíčku ve spolupráci s některou českou neziskovkou, které se zabývají návratem lidí do normálního života po úrazech (Paraple, Liga vozíčkářů). V současnosti především plánuji přednáškové turné, od kterého si slibuji ještě další finanční pomoc lidí pro Emičku. Jinak na příští rok už mám plán jasný. Bude to další dálkový pochod, tentokrát přes několik evropských zemí na Balkáně.
Projekt Václava Malinského Cesta za sny môžete sledovať na jeho webstránke www.cestazasny.com. Podporiť ho však môžete svojim like-om aj na facebookovej stránke.
Nahlásiť chybu v článku